9. Bard
Tento obraz je výtvorem mého vnitřního dítěte. Ukazuje pohled, z jakého vidí mé vnitřní dítě Bardský stupeň a práci na něm. Je možno vidět mnoho příběhů v tomto obraze já vám teď nabízím jeden z nich. Bude tomu už tak dlouho, že se jednou otočilo kolo roku, co jsem se vydal z materiálního fyzického a pomíjivého světa (zřícenina hradu). Po cestě Bardů která mě zavedla na začátek nového života, který začal v Zemském lůně, uprostřed černočerné tmy (Mohyla, úvodní rituál bardů, element Země). Tam, kde ze tmy jsem se stal světlem a začal dýchat jako Země. Pak cestou vzhůru za poznáním se ke mě připojili dva přátelé Gwion a jeho starý přítel, kteří musí míchat zázračný lektvar a udržovat oheň, aby nevyhasl, jak jim nařídila Ceridwen. (Chatrč na břehu jezera před níž hoří oheň a nad ním visí kotlík s lektvarem.) Z tohoto břehu také poprvé putuji do magického města Dinas Affaraon, jehož křišťálové věže jsou vidět za vrcholky hor. Tam osedlal jsem jednorožce a pro radu si jel. „Pomoci si můžeš jen ty sám“, starý přítel praví mě. S díky za radu a lekci, co starý Druid mě dal, jedu zpět po cestě a už ani nevím, na co jsem se ho ptal. (Jezero, vodopád – element Voda). Teď stoupám po cestě až na horskou planinu, kde prohání se čerstvý vítr (element- Vzduch) a předkové zde vztyčili kamenný fal Boha. Ten, jehož stín právě byl v obětí klínu Bohyně Matky. To vše sledují dva draci, kteří obtočeni, pevně svírají každý strom toho druhého, aniž by věděli, jak jsou na sobě závislí (ženský a mužský princip, dobro a zlo, světlo a tma, život a smrt, zkrátka rovnováha a harmonie, vše je spojeno se vším). Nemohu opomenout Gnómy, Skřítky, Trólíky a všechny ostatní přírodní duchy (symbolická brána do zahalených světů Jednorožců Víl, Elfů atd.), ti všichni mě provázejí a jsem jim vděčný za jejich pomoc. A nakonec pár bylinek, které pomohou sladit energie: Sporýš pro štěstí a smír, Jitrocel pro odolnost a klid, Mandragora pro plodnost, bohatství a ztišení bolesti, Heřmánek pro ochranu a regeneraci, Vřes pro štěstí a posilování vztahů a na konec Jmelí pro Awen. AFFARON
AMAIRGIL:
MILUJI ŽIVLY
Miluji vzduch jak unáší mrak,
tak naopak letí nebem pták,
na nebi bezmračném jen tak.
Miluji vodu, je plná krásy jak,
ta víla co rozpustila si vlasy.
Budeme omývat své dítě asi.
Miluji zemi když na ní se vlní,
zlatavé klasy v ranním svítání,
ptačí klání, zní mezemi pípání.
Miluji oheň, tu plamennou žeň,
lásky co soužení žen jako sen.
Plamenem v srdci psáno mém…
…miluji tedy jsem.
(jedná se o Amairgilovu část básně, kterou psalo několik autorů)